Pracovat z domova nebo na dálku bývalo pro řadu zaměstnanců vítaným benefitem a tzv. home office se v Česku už nějakou dobu řadí mezi oblíbené formy flexibilního zaměstnávání. Podle údajů Eurostatu jej v ČR v minulých letech využívalo přibližně 280 tisíc pracujících. Před deseti lety to bylo o třetinu méně. Opravdový boom ale home office zažil až s příchodem protipandemických opatření. Přesná data v rukou nemáme, ale prozatím se bez nich obejdeme. Zmiňovaný trend je vidět všude kolem i bez nich.
Práce na dálku má nepochybně celou řadu výhod. Zaměstnancům odpadá cestování do zaměstnání a ušetřený čas mohou věnovat něčemu jinému. Svou práci si mohou zorganizovat podle sebe a jak někteří přiznávají, doma na ni za běžných okolností mají větší klid než na pracovišti, kde je mohou rozptylovat nenadálé pracovní úkoly. Zaměstnavatelé zase nemusí řešit například náklady na provoz kanceláře a snadněji se jim nabírají noví zaměstnanci, kteří se nemusí kvůli novému místu stěhovat.
Home office má však nepochybně i své limity. Lidé, kteří dlouhodobě pracují z domova, si stěžují na pocity odtrženosti od kolektivu a připouštějí, že postupně ztrácejí přehled o tom, co se děje ve firmě. Vedení společností může mít problém s udržením firemní kultury, motivací lidí v týmu a mohou se objevovat i komplikace ve vztazích s podřízenými nebo mezi nimi navzájem. Dlouhodobá práce na dálku navíc není pro každého. Klade vysoké nároky na osobní disciplínu, schopnost komunikace a stojí a padá s důvěrou mezi nadřízenými a zaměstnanci.
Zkušenosti s home office nezažívají v tomto období pouze soukromé firmy, do online prostředí virus zahnal také některé úřady a instituce, včetně těch unijních. Evropský parlament umožňuje, a často k ní i přímo vyzývá, práci na dálku už od loňského března, tedy od momentu, kdy se instituce uzavřely kvůli riziku nákazy koronavirem. Poslanci a poslankyně od té doby tráví hodiny před svými počítači místo toho, aby fyzicky vystupovali na plénu, probírali detaily nových legislativ na zasedáních výborů či pracovních skupin nebo ladili pozice s kolegy v kuloárech, jak byli ještě nedávno zvyklí.
Možná i tato přímá zkušenost přispěla k tomu, proč Evropský parlament oživil myšlenku regulovat práci z domova a na lednovém plenárním zasedání vyzval Evropskou komisi, aby přišla se směrnicí zavádějící právo odpojit se od práce, a mimo pracovní dobu tak nekomunikovat se svými nadřízenými a zaměstnavateli.
Já jsem iniciativu kolegů v Evropském parlamentu nepodpořila, protože regulaci na úrovni EU v tomto případě nevidím jako cestu a považovala bych ji za nadbytečnou. Pracovní dobu a související otázky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci již upravují stávající směrnice, které navíc loni v červnu doplnila Rámcová dohoda Evropských sociálních partnerů o Digitalizaci, o dopadech digitalizace a umělé inteligenci na pracovní podmínky, bezpečnost práce a zdraví zaměstnanců a o nových dovednostech. Přesné podmínky práce z domova pak vycházejí z dohod, které zaměstnavatelé uzavřou se svými zaměstnanci.
Vše, co potřebujeme, tedy máme, a nedává proto smysl přicházet s něčím novým. Raději pracujme na vzájemné důvěře a inspirujme se příklady dobré praxe. Máme štěstí, že v Evropě jich najdeme skutečně mnoho.
Martina Dlabajová, poslankyně Evropského parlamentu
Původně psáno pro měsíčník Hospodářské komory ČR Komora.
