Poslanci Evropského parlamentu dali zelenou úpravě pravidel pro přeshraniční silniční dopravu v Evropě. Změny, se kterými nové předpisy počítají, představují nepochybně největší zásah do nastavení mezinárodní přepravy v historii novodobé Evropské unie a čeští dopravci se na ně musí připravit. Přestože nejsou dokonalá, dokazují, že když se malé státy rozhodnou spojit a vytrvale táhnou za jeden provaz, mohou dokázat velké věci.
Úprava pracovních podmínek pro řidiče, upřesnění pravidel pro jejich vysílání za zakázkami v zahraničí nebo kabotáž, tedy přeprava v rámci jedné země, kterou dočasně zajišťuje dopravce z jiného státu již po vykládce převáženého nákladu za hranicemi. To jsou tři nosné pilíře nových pravidel pro autodopravce, které minulý týden schválil Evropský parlament a o kterých se v médiích dočtete nejspíš jako o tzv. silničním balíčku.
Nová pravidla vznikala několik let a mnoho z nás na nich strávilo několik nocí dlouhého a vyčerpávajícího jednání. S klidným svědomím ale nyní můžeme říct, že jsme udělali maximum a výsledek můžeme považovat za vítězství. Vítězství nejen pro české dopravce a jejich zaměstnance, ale také pro malé státy v EU, které na začátku jednání nevěřily ani v remízu, natož že se jim společnými silami a houževnatostí podaří obrátit skóre předem prohraného zápasu.
Historie sahá až do jara roku 2016, kdy se nám na stole objevil nový návrh Evropské komise, který naprosto měnil pravidla pro tzv. vysílání pracovníků. To je situace naprosto běžná v celém řadě sektorů, kdy firmy pracují na svých zakázkách v zahraničí a za tímto účelem tam vysílají své zaměstnance. Já jsem se od začátku stavěla proti jakékoliv revizi směrnice o vysílání pracovníků, protože mi ta stávající z roku 1996 přišla dostačující. Byla v nich vyváženost mezi ochranou pracovníků a volným pohybem osob a služeb.
Evropská komise už dnes otevřeně přiznává, že tehdy byla pod tlakem především západoevropských států, nejvíce Belgie a Francie, které chtěly srovnat podmínky a platy ve členských státech. Já s tímto pohledem nesouhlasím, protože jsem přesvědčena, že to sníží konkurenceschopnost firem, které tak nebudou schopné získávat zakázky v zahraničí. A je vedlejší, jestli jsou z východu, nebo ze západu.
Tohle všechno se mělo vztahovat také na mezinárodní silniční dopravu, která je však specifická a podle mého názoru vzhledem k obrovské mobilitě v tomto oboru by se jí nová pravidla pro vysílání pracovníků neměla týkat. Nelze srovnávat situaci například dělníka, který je vyslán na stavbu do ciziny, s prací řidiče, který během několika dní projede třeba i deset států. Vyjednat ty nejlepší podmínky pro autodopravce se proto okamžitě stalo prioritou nejen pro mě, ale také pro celou českou vládu.
Společným úsilím se nám podařilo dojednat pro toto odvětví výjimku z kontroverzní směrnice a musím říct, že jsem na to obzvlášť pyšná. Česko se stalo tím, kdo v ten moment táhl celou skupinu zemí, které se rozhodly najít společnou řeč a bojovat za kompromis. Spadaly sem státy, jako je Slovensko, Finsko, Portugalsko nebo Irsko a šlo tedy o menší země, které si uvědomily, že pokud chtějí něčeho dosáhnout, musí někde ustoupit, protože jinak se nikam neposunou. Došlo jim, že bez kompromisu bude situace mnohem horší a v konečném důsledku ji negativně pocítíme my všichni.
Na příkladu směrnice o vysílání pracovníků a silničního balíčku, který vznikl následně, je také vidět, jak důležité je, aby se legislativní proces probíhající na evropské úrovni podchytil už na začátku. Pamatuji si, jak jsem na rizika spojená se směrnicí upozorňovala už před několika lety, kdy tomu nikdo nevěnoval pozornost. Nepsalo se o tom ani v médiích, které se odvolávaly na to, že se to bude týkat pouze nízkého procenta zaměstnanců. Nakonec se z vysílání pracovníků stal symbol příkopů mezi členskými státy EU, proti kterým musíme bojovat a snažit se je zahlazovat.
Chtěla bych proto na tomto místě ještě jednou poděkovat všem, kdo se na vyjednávání nových pravidel pro silniční dopravu v Evropě podílel. Byla to neskutečná jízda, která neskončila předpovídaným nezdarem, ale úspěchem, na který můžeme být právem hrdí.
Martina Dlabajová, poslankyně Evropského parlamentu.
Text byl původně psán pro autorský blog na Aktuálně.cz.
